Jedu, kam svítím, nebo svítím, kam jedu?
- jedu, kam svítím: myšleno je "jedu původním směrem, třeba i mimo cestu, která zatáčí". Tento příměr platí, pokud odmítáte změnit plán, ačkoli je z nějakého důvodu (díky problému uvnitř firmy nebo v jejím okolí) jasné, že původním směrem to nepůjde.
- svítím, kam jedu: platí, pokud jste v existujícím plánu ochotni přehodnotit původní směr a původní cíl za podmínek, kdy se skutečnost nevyvíjí, jak jste naplánovali (což nejsnáze zjistíte z aktuálního forecastu).
Stále ještě většinový přístup "jedu kam svítím" vychází z přesvědčení, že slevit z původních záměrů je výrazem manažerského selhání. Snahou udržet vše ovšem často ztrácíme šanci, získat alespoň něco - totiž nejlepší z horších výsledků, které jsou ještě dosažitelné.
Proč by tomu tak mělo být? Jsem přesvědčen, že udržení důvěry v případech, kdy se nedaří, vyžaduje nepopulární, ale nezbytný krok: ustoupit od navázání bonusů na dosavadní, nyní už zřetelně nereálné cíle a prohlásit za úspěch nějakou novou limitní hodnotu. Ta může být stejně tvrdým nebo ještě tvrdším úkolem, než jaký představovalo počáteční nastavení, ale tak jako tak, dálkovými světly už svítíte jinam, oproti původní úrovni níže.
"Jedu, kam svítím" vychází z tradice; mělo plné opodstatnění v dobách, kdy příčiny odchylek mířily prakticky výhradně dovnitř firmy a poukazovaly především na nedostatečné úsilí zaměstnanců. Podobné motivy jsou ovšem dnes, v éře tvrdě motivovaných manažerů na straně jedné (problémy uvnitř máme vychytané) a globální konkurence na straně druhé (jsme vystaveni řadě vlivů zvenčí), zastoupeny menšinově. Neplnění plánu má v třetím tisíciletí nejčastěji původ vně firmy, v jejím okolí, je tedy zevnitř prakticky neovlivnitelné a také nezaviněné. Jakákoli náprava přitom vyžaduje přetlačování s konkurencí, usilující o totéž, a může být úspěšná jen tehdy, jsou-li zaměstnanci účinným způsobem motivováni. Pravděpodobnost chyby, kdy posunem cíle (a limitu pro případné bonusy) směrem dolů odměníte nevýkon a lhostejnost, je proto mnohem nižší, než v případě možnosti, že kvůli domnělé důslednosti nebudete hrát tvrdě o to, co ještě můžete zachránit.
Mimochodem: jak by se zachovali stoupenci "jedu, kam svítím" - tedy ti, kteří vylučují možnost změny původních cílů, v případě, že se situace vyvíjí příznivěji, než se původně předpokládalo?
Další články
Ve světě personalistiky jsme byli dlouho zvyklí spoléhat především na intuici, zkušenost a mezilidské vztahy. Dávno jsme ale vstoupili do éry, kdy vedle lidí hrají klíčovou roli i data. A právě v této symbióze mezi lidským faktorem a datovou analýzou leží budoucnost moderního HR.
Controlling a firemní finance bývají často spojovány s exaktností, strukturou a jasnými pravidly. Ale co když právě měkké dovednosti rozhodují o tom, jestli controller nebo finanční analytik bude v týmu skutečně fungovat – a hlavně, jestli bude slyšet?
Začátkem října proběhla konference Efektivní nákup, na které se sešlo téměř 60 šéfů nákupu napříč všemi možnými odvětvími. Témata byla různá, ale téměř všechny spojovalo jedno společné - technologický pokrok a jak se s ním vypořádat.
Vedením kurzů zaměřených na finanční znalosti nefinančních manažerů se zabývám již bezmála dvacet let. Za tu dobu se proměnil nejen jejich obsah, průběžně přizpůsobovaný potřebám globální ekonomiky, více, než kdy předtím propojené a méně předvídatelné. Mění se i potřeby účastníků, dříve jednoduše shrnutelné výrazem „potřebujete to sami, abyste rozuměli reportům z finanční oblasti“. Stále častější je vyjádření opačné potřeby, tedy „firma potřebuje, aby finanční manažeři porozuměli vám“.